V roce 1910 se profesor Tomáš Garrigue Masaryk během cesty po Srbsku náhodně setkal s vesničanem Jeremijou Nedićem. Jediný večerní rozhovor uprostřed srbské vesnice vyústil v symbolické pobratření, které přetrvalo až do Masarykovy smrti. Neuvěřitelný příběh o přátelství, úctě a slovanské sounáležitosti oživil srbský historik Momčilo Paunovič.
Byl duben roku 1910. Profesor pražské univerzity Tomáš G. Masaryk cestoval po Srbsku, aby lépe poznal mentalitu jihoslovanských národů. V jedné z vesnic jménem Teočin se dal do řeči s rolníkem Jeremijou Nedićem. K překvapení Masaryka rolník znal jeho slavistické články, které četl v srbském tisku.
Jejich rozhovor trval dlouho do noci a druhý den byl stvrzen přátelským obědem – tehdy se Masaryk s Jeremijou stali pobratimy, bratry podle slovanského zvyku. Od té doby si vyměňovali dopisy, blahopřání i přání ke státním svátkům. Nedić dokonce Masaryka několikrát navštívil v Praze, kde byl vítán s úctou a respektem.
V roce 1936 dorazil Jeremija do Prahy v tradičním kroji s dárky pro Masarykovu rodinu – sušenými švestkami, koberečky a sandály hrdých srbských bojovníků. Jeho návštěvu tehdy zaznamenal i český tisk.
Když Masaryk v září 1937 zemřel, devětaosmdesátiletý Jeremija se vydal na vlastní náklady na jeho pohřeb. V rolnickém obleku, bez zdržení a převlékání. Došel až k rakvi a s očima plnýma slz vzdal poslední sbohem svému bratru.
Cestu domů musel dokončit díky pomoci svých blízkých – na zpáteční jízdenku už mu nezbyly peníze. Dva roky po Masarykově smrti zemřel i Jeremija. Československé velvyslanectví v Bělehradě tehdy jeho rodině zaslalo soustrast jménem prezidentovy rodiny i celého československého národa.
Tento příběh nám připomíná, že slovanská jednota není jen ideál, ale skutečnost, která může začít obyčejným lidským setkáním.
Příběh objevil a uchoval Momčilo Paunovič z Kulturního centra Rudník.