Slované mohou číst o svých tisíciletých dějinách svým vlastním jazykem.

Jazykem, kterým mluvila sv. Ludmila, kterým se modlila, zpívala a oslavovala křesťanského Boha. A tímto jazykem se modlili i Slované v okolních zemích již v desátém století.

Mluvíme o pramenech staroslovanských. Knih je spíše poskrovnu a folianty v nich mnohdy značně potrhané nebo jinak věky poznamenané. Zpráv, bohužel, se v nich nedočteme mnoho.

O to více je třeba si cenit každého malého střípku písemnictví, které tam zůstalo uchováno.

Je to náš jedinečný poklad. Musíme být vděčni za každé písmeno, neboť slova těmi písmeny napsaná je to nejdražší, co nám bylo našimi předky ve slovanské řeči odkázáno.

Slované, přes století trvajícího rozdělení, které způsobilo, že se rozvoj jejich kulturního, národního a náboženského života ubíral různými směry, mají stále několik věcí společných, u kterých si až dosud zachovaly jednotu.

 –  Úcta k Cyrilu a Metodějovi, zakladatelům slovanského písemnictví.

 –  Slovanská křesťanská kultura.

 – Společná úcta pravoslavných i latinských Slovanů ke sv. Ludmile, sv. Václavu a ke sv.

    Vladimíru Kijevskému, pocházející ještě z doby před rozdělením církví.

 Tyto a další historické souvislosti si můžete přečíst v knize „Legenda o sv. Ludmile.“